Reklama
 
Blog | Jakub Adámek

Zítra bude polojasno, místy holokaust

Včera jsem se podruhé vrátil ze srbsko-chorvatské hranice, kde jsem pracoval jako dobrovolník v místní české komunitě. Jde o náročnou práci na místě plném bahna mísícího se s odpadky, kudy různým tempem prochází tisíce často zoufalých lidí. Nevěděl jsem kam dřív skočit, když v přeplněném stanu plném křiku začali kolabovat lidé. Převlékal jsem desítky promrzlých dětí, které vystoupily do deštivého nočního vichru jen v tričku a tepláčcích. Zdaleka nejhůř se však cítím právě teď – po návratu domů.

Na hranicích je to opravdu velmi těžké. Ale zároveň z toho místa sálá sounáležitost, respekt k druhému a jinak projevovaná lidskost. Tedy vlastnosti, které jsou v české atmosféře plné strachu a omezenosti velmi vzácné. A koneckonců – když jsem včera o půlnoci nasedl do brněnského nočního autobusu, páchlo to tam víc než na místě, kde tisícům lidí k veškerým hygienickým potřebám slouží dvanáct ToiToiek, pozvolna se potápějících do bahna.

Hodil jsem všechno do pračky a podíval se na internet – bylo to doslova zdrcující. Vidím pana Fialu (nedávno ještě váženého akademika, dnes předsedu ,,liberálně-konzervativní“ ODS), jak se promenáduje u žiletkového plotu a chválí Maďary za řešení, za které by se nestyděl Joseph Goebbels v nejlepší formě. Vidím pana prezidenta Zemana, jak mluví se svým typickým rádoby nadhledem o kamenování a utínání rukou, čímž své početné zmatené publikum ještě více dezorientuje. Vidím pana Konvičku a desetitisíce jeho stoupenců, kteří věrně přijímají a šíří jeho rasistické názory.

Ale člověk nemusí pro podobné příměry chodit do politiky. Pocházím z nadprůměrně vzdělané rodiny – osobně jsem čestnou výjimkou. Vždy jsme ctily křesťanské hodnoty, někdo i křesťanství samotné. A přesto mě má rodina při mé nynější činnosti především nechápe. Jak by řekl pan Babiš – moje rodina mi vyjádřila nepodporu. Přes svou finanční i jinou soběstačnost mám problém přespat pár nocí doma, než znovu vyrazím na hranice. Proč? Protože se nestarám sám o sebe. Křesťanské hodnoty se zcvrkly na předpoklad, že dokud si nikde neplatíš nájem a nechodíš od rána do večera do práce, je něco zásadně špatně.

Svou rodinu jsem zmínil proto, že je to jediná skupina obyvatel, za kterou můžu mluvit. Ale chci poukázat na obecný a zásadní problém – dobří lidé nedělají nic.

Věřím, že by změnili svůj postoj, kdyby znali pravdu. Proto jsem byl vděčný, když před čtyřmi dny na hranice dorazily dvě reportérky z Mladé fronty. Přivezl je jeden z dobrovolníků a všechno jim ukázal. Vysvětlil jim, že běženci přichází v nárazových vlnách a že zdaleka nejkritičtější bývá situace během noci. Nejspíš právě proto strávili celou noc na hotelu (,,v noci přece nic nenafotíme“) a poté přes den zaznamenaly ospalou atmosféru hraničního přechodu. Zasvěceně probíraly aktuální situaci s kýmkoli, kdo byl ochotný je okamžitě neposlat do háje. A to na místě, kde ještě před pár hodinami uprostřed deště a nočního vichru dlouhé hodiny čekaly stovky zoufale nevybavených lidí, mezi nimiž pár dobrovolníků alespoň roznášelo čaj. Jakoby někdo během sametové revoluce dělal přenos z Vizovic a předkládal ho jako obraz o aktuální situaci v naší zemi.

Důsledkem tohoto tragikomického koloritu je to, že u nás spousta lidí žije ve strachu a ve lži, což je minimálně smutné. Podle mě je to však také velmi nebezpečné. Dobří lidé často dokonce rasistické tendence přiživují – naoko s nimi souhlasí – jen aby nevypadli z dominantního společenského proudu. Celé riziko se zatím naplno neodhalilo proto, že xenofobní většina v české společnosti se zatím jeví jako mimořádně neschopná. Ale ti lidé každým dnem prorůstají nenávistí, ujišťují se ve svých zvrácených ideologiích a jejich lídři se učí pracovat s davem, který jim velmi rád naslouchá a jejich chyby jim odpouští. Tito lidé už nyní umí využívat internetové sociální sítě lépe než kdokoli jiný u nás. Před tímto přece nelze zavírat oči, naopak je potřeba zbystřit zrak.

Zítra se vracím na hranice a hrozně se těším. Budou tam určitě úplně noví dobrovolníci. Až na pár stálic, jakou je například skvěle spolupracující (a občas nám prdel zachraňující) Chorvat jménem Robi. Těším se na srbského koordinátora, až mě zase ráno seřve za to, že jsem celou noc dělal jeho práci. Pokud se tam aspoň na pár hodin dostanu, těším se i na náš pokoj pronajatý v hotelu, jehož okolí nemůže být balkánštější.

V této chvíli už jsem měl být zpátky na hranicích. Přestože jsme vyjeli prakticky přímo ze servisu, tak jsme nedorazili ani do Jihlavy. Oprava dodávky bude stát patnáct tisíc a hned jak bude zítra hotová, tak vyrazíme.

My dobrovolníci jsme totiž stejní jako ti běženci. Nejenom v tom samozřejmém smyslu, že jsme lidé jako oni. Ale stejně jako oni jdeme pořád dál a dál, i když to občas sakra bolí a nikdo z nás pořádně neví, kde přesně jsme a kam vlastně jdeme.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama