Reklama
 
Blog | Jakub Adámek

Na vlastní pěst

Před týdnem jsem se vrátil z úžasného místa, kterým se v posledních dnech a týdnech stal srbsko-chorvatský hraniční přechod u vesničky Bapska. Skupina mladých Čechů, doplněná o pár zkušenějších kolegů, zde pomáhá běžencům. Jen tímto místem jich prochází tisíce denně.

Celé místo drží pohromadě nezištná vůle pomáhat. S touto nezištnou vůlí na místo jezdí skupinky lidí, které často svépomocí a na vlastní náklady přivezou dodávku plnou materiálu pro běžence. Že je poté problém dostat teplé oblečení k promrzlým běžencům, to už mladý dobrovolník v cizím prostředí těžko ovlivní.

Toto místo je vlastně jedním z největších světových ,,McDrajvů’’. Běženci vystupují po několika hodinách strávených v autobuse a na zhruba stometrovém úseku jsou ošetřeny nejzásadnější zdravotní komplikace a rozdán teplý čaj. Ti štastnější dostanou i teplé jídlo nebo nějaký kousek oblečení. Spousta běženců vystupuje z autobusu do bahna a deště v nazouvákách a tričku. Někteří s nemocným dítětem. Navíc jsou to lidé zvyklí na trošku vyšší teploty, než nabízí začínající evropský podzim.

Reklama

Většina dobrovolníků zde stráví ,,jen’’ několik dnů a proto je velká energie směřována do vzájemného předávání poznatků. Zkušenější pomocníci radí těm, co právě přijeli. Za těch několik dnů jsem nezažil, že by někdo někomu odmítl pomoci.

Vše probíhá v neuvěřitelně pozitivní a profesionální atmosféře. Zejména když uvážíme, že jde o skupinu mladých Čechů v zabahněném prostředí plném tisíců zoufalých lidí, se kterými je často obtížná komunikace. Tento pozitivní dojem spoluvytváří sami uprchlíci. V drtivé většině jde o lidi vděčné, slušné a při vhodném přístupu jsou i usměvaví a vtipní. Vzhledem k tomu, že jsou dva měsíce na cestě, předvádí většina běženců obdivuhodný klid v kombinaci s nezdolným odhodláním.

My jako Češi nemáme šanci ani ambice příliv běženců vyřešit. Můžeme ale na problémových místech vytvořit několik obdobných ,,McDrajvů’ a ulehčit tak státům, které na to vlastní síly nebo odhodlání nemají.

Není toho potřeba tolik. Skupina lidí ze Zlínska, se kterou jsem tam přijel já, dokázala za pár tisíc navařit stovky porcí bezmasého guláše. Rozdávali jsme ho v noci s čelovkama takovým tempem, že vidět nás hlavní personalista Mekáče, okamžitě nám nabídne pozice ve výdeji pro největší pobočku v republice.

A takových příběhů je tam spousta. Jsem hrdý na všechny ty lidi, kteří v nehostinném prostředí vytváří ostrůvek čistě myšlené i realizované pomoci. Zatímco čeští politici se budou procházet po krásném cvičném táboře, který armáda postavila, Honza z Brna tam ve dvě ráno bude v dešti rozdávat běžencům čaj. Anička z Pardubic o pár metrů za ním bude hledat suché botičky pro nachlazené dítě. Na reflexní vestě budou mít lihovkou napsáno svoje jméno a nápis Czech volunteer. Když je ve tři ráno přijde vystřídat Martina z Ostravy, lehnou si do stanu a nikdo jim nejspíš ani nepoděkuje. A když se po pár dnech vyčerpávající práce vrátí do Česka a budou o svém zážitku někomu vyprávět, setkají se nejčastěji s posměchem.

To jim ale vadit nemusí. Mají úžasnou osobní zkušenost, nové přátele a může je hřát vyhlídka skvělého mejdanu pro dobrovolníky, který se snad výhledově zorganizuje. Lidé zabřednutí ve všeobecné české gaučovité depresi – ti nemusí odhodlaného člověka nijak zvlášť trápit. Budoucností Česka je totiž Honza z Brna a Anička z Pardubic.

(Včera jsem spustil stránku www.vlastnipest.cz a sociální sítě na ni napojené – Facebook a G+. V neděli se tam vracím a pomocí těchto stránek budete moci cestovat a pomáhat se mnou. K dispozici budu také na e-mailu navlastnipest@gmail.com)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama