Reklama
 
Blog | Jakub Adámek

Humanitární katastrofa jako skvělá příležitost

Právě sedíme v dodávce a noční chorvatskou dálnici máme téměř sami pro sebe. Ve svých čtyřiadvaceti letech jsem nejstarší. Řídí Matouš z Prahy, který má řidičák asi měsíc a dodávku ještě kratší dobu. Vedle mě spí Veronika, barmanka z kultovního brněnského baru. Přestože cestování autem nemám rád, musím uznat, že noční opuštěná dálnice má své kouzlo. Je to ideální chvíle na zamyšlení, kam směřuji já sám a kam směřuje svět za svodidly. Přestože jsem hrdý na své české kořeny, tři týdny práce v mezinárodním kolektivu na evropských hranicích mě naučily uvažovat spíše jako Evropana.

Jsem přesvědčený, že Evropa má díky svým současným problémům jedinečnou šanci stát se úžasným místem, které může pozitivně inspirovat celý svět. V posledních letech slepě hledá svou identitu, stejně jako spousta jejích států a koneckonců i obyvatel. Kdy jindy než pod současným tlakem by se Evropa měla vnitřně definovat?

Definovat jako místo s hrdými místními obyvateli, kteří si uvědomují svůj mimořádný blahobyt a jsou ochotni ho sdílet s těmi, kteří tolik štěstí nemají. Jako prostor otevřený jakémukoli člověku, který je ochoten svou kulturu praktikovat způsobem přiměřeným evropským zvyklostem. Jako místo, kde budou chtít žít nejenom naše děti.

Není to nereálná a naivní představa. I když chápu, že právě v Česku tak může působit. Minimálně za pokus to však určitě stojí. Cokoli pozitivního je to totiž rozhodně lepší než NIC, kterým se Evropa (spolu s fašistickými tendencemi ,,odvážnějších’’ států a politiků) prezentuje dnes a denně.

Toto velké a prázdné NIC se projevuje i během této noci na osudech tisíců lidí, kteří trpí na hraničních přechodech, v různých záchytných táborech či snad nejhůře na přeplněných člunech kolébajících se uprostřed stále chladnějšího moře. S jistotou lze říci jediné – tito lidé nikdy nezapomenou, s jakou pokorou do Evropy přišli a s jakým pohrdáním je Evropa přivítala. Právě těmto lidem je potřeba co nejrychleji pomoci.

Největší díl práce zatím zastávají dobrovolníci ze všech koutů Evropy. Jsem hrdý na to, že se na této humanitární misi můžu podílet a ještě pyšnější jsem na všechny své české kolegy. Je to však pouze můj vnitřní pocit. V dobrovolnické praxi je mi úplně jedno, jaký pas mají ti lidé v kapse. I díky dobré jazykové výbavě většiny dobrovolníků se tyto rozdíly nijak neprojevují.

Nejenom že jde stranou státní příslušnost, ale roli ztrácí i osobní postoje a ideologie. Například svou druhou cestu na Balkán jsem absolvoval s vysoce postaveným členem Strany svobodných občanů, jejíž kandidátku při předvolebním uvažování vyřazuji mezi prvními. Pochopitelně se mu příliš nelíbily ,,evropské’’ hvězdy, které jsem ve spolupráci s grafikem zakomponoval do našeho loga. A zcela jistě bychom se neshodli ani na spoustě daleko zásadnějších věcí. Přesto jsme naprosto bez problémů – dovolím si říct i harmonicky – spolupracovali.

Ještě očividněji bylo znát přirozené upozadění osobních postojů při spolupráci se třemi mladými německými lékaři. Několik dnů nám pomáhali – dokonce jako jediní kromě naší skupiny pracovali i v noci. Když odjížděli, přišli se rozloučit a věnovali nám krabici plnou tolik potřebného materiálu do polních podmínek. Když jsem tyto věci třídil v našem skladu, čekalo na dně krabice zajímavé překvapení. Balík propisek s citáty Karla Marxe. Kandidátku jeho následovníků vyhazuji před volbami ještě dříve než kandidátku Svobodných (čímž nechci Marxovo dílo ani činnost Svobodných nijak shazovat – jde opět pouze o můj osobní postoj). Pousmál jsem se a utvrdil se v tom, že budoucí Evropan nepotřebuje pro svůj život žádnou vyhraněnou ideologii ani věčné soupeření. Věřím, že s těmi třemi mladými německými lékaři budu ,,soupeřit“ maximálně jednou za pět let při volbách do evropského parlamentu.

S Matoušem a Veronikou jsem se seznámil teprve před několika dny prostřednictvím tolik opovrhovaného facebooku a nyní s nimi uháním po chorvatské dálnici vstříc nové Evropě. Jedeme z již poměrně dobře zajištěného srbsko-chorvatského hraničního přechodu u městečka Bapska. Jen pro ilustraci – dobrým zajištěním myslím stav, kdy policie nemusí používat obušky, je tam pár doktorů pro tisíce procházejících či čekajících, z nichž nejpotřebnějším je kromě teplého čaje věnován i nějaký ten kousek oblečení.

Před třemi hodinami jsme zjistili, že Slovinsko nezvládá příliv běženců, kteří zde byli přesměrováni po uzavření maďarských hranic. A tak jsme se rozhodli přesunout.

Dodávku máme plnou zejména věcí pro děti, ale můžeme pomoci i určitému počtu dospělých. Máme velký outdoorový vařič, obří hrnce a nemenší odhodlání pomáhat alespoň teplým čajem a vřelým přístupem. Naštěstí nejsme v tomto snažení sami. I proto se zatím nejedná o humanitární katastrofu, ale pouze o katastrofu pro humanismus samotný.

A co na to všechno řekne stará dobrá Evropa? Nejspíš to, co říká dnes – NIC. Odejde bez rozloučení a zrodí se Evropa nová – taková, jakou si ji představuji. A podílet se na tomto zrození spolu s mladými lidmi, se kterými ji budeme tvořit a sdílet – to je přece úžasné dobrodružství.

 

————————-

Naši činnost můžete sledovat prostřednictvím facebooku – https://www.facebook.com/NVPest a v brzké době snad i na webu – www.vlastnipest.cz.

Již tři týdny vše financujeme z vlastních zdrojů a pomocí nahodilých příspěvků našich přátel. Pokud nás chcete podpořit, můžete využít náš nový transparentní účet – https://www.fio.cz/ib2/transparent?a=2500873069. Veškeré doklady jsem schopný neprodleně zveřejnit.

Další informace o různých způsobech pomoci naleznete na www.pomocuprchlikum.cz.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama